Jsi jako…

Odměna nebo prokletí? Těžko říct. Záleží samozřejmě na tom, ke komu nás ostatní přirovnávají. A co vlastně hodnotí. Vzhled? Povahu? Jde-li o osobnost obecně dobře přijímanou, s dobrým image a s parametry krásy, může nám to i zalichotit. Možná si na chvilku připadáme důležitě, krásně a stejně úspěšně. Může to vlastně pohladit naše vlastní narcistní vnímání. 

1. Poznejme sami sebe.
2. Akceptujme to, kdo jsme.
3. Mějme se rádi se vším, co k nám patří. 

Pravděpodobně jsme pubertu prožili s přáním přiblížit se našemu oblíbenému idolu z plakátu, který jsme měli na zdi. A byly pro nás velmi důležité atributy jeho image a jeho názory. Na internetu je několik aplikací, kam můžete vložit svoji fotografii a ta je zařazena místo zpěváka do jeho populárního klipu. Můžete si tak vyzkoušet svých vlastních 5 minut slávy v jeho těle.

V dospělosti už s námi možná stejné přirovnání nic moc nedělá. Tedy v případě, že v nás někdo nevidí společensky nepřijatelnou osobnost, někoho, koho nemáme rádi, nebo na koho on sám nevzpomíná v dobrém. Nechceme mu připomínat spolužáka, který ho šikanoval, nebo světově známého diktátora. Pokud levicově smýšlející pán vypadá jako by z oka vypadl Václavu Havlovi, může být pro něj opakované srovnávání jistě prokletím.

Možná proto, že je pro ně snazší nás poznat přes někoho, koho už znají. Přisuzují nám nejen vzhled, ale i vlastnosti a osobnost. A s tím přichází i očekávání. Přece je jasné, že když jsme někomu podobní, jsme jako on. Z psychologického úhlu to děláme jen proto, že jsme porovnali podobnost několika subjektů. Použili jsme stereotypní vnímání, nechali se možná unést prvním dojmem a mylným očekáváním, že čím je člověk atraktivnější, tím je také osobnostně lepší.

Ani náhodou! Každý z nás je originální. A ano, na planetě nás je něco kolem sedmi miliard a pravděpodobně se najdou dvojníci celebrit a možná i naši vlastní. Znamená to ale celkový otisk? 

A to, že máme identická gesta a projev, se ještě nemusí odrazit ve fyzickém vzhledu. To, že někdo přirovná ženu třeba ke zpěvačce, o ní samotné přeci neříká vůbec nic. Může jí to překvapit, pobavit, může jí to na vteřinu zalichotit. Ale ty rozdíly musí přeci vidět hlavně ona. Danou známou osobnost totiž ani nezná a pravděpodobně se s ní ani nepotká.

Takže záleží na tom, komu jsme podobní? Ale vůbec ne! Záleží na tom, jací jsme my sami a jak dobře se právě sami známe. Pak nás totiž sebehorší přirovnání nezaskočí a už vůbec nezraní. A sebelepší lichotka přes někoho známého nemůže zafungovat na dlouho.

Pokud se chceme někomu podobat, vyberme si jen drobnou část. Budeme-li se totiž stylizovat do někoho druhého, potlačíme to nejzajímavější, co v nás je. A to jsme právě my sami.