Vztekat se? Povoleno!

Možná jste si nikdy neuvědomili, ale vztekáme se už od prvního okamžiku, co jsme přišli na svět. Zlobíme se, protože klid a řád devíti měsíců vystřídalo chaotické neznámo. V prvních dnech, týdnech, možná i měsících našeho života je zloba povolena. Když se rozčilují miminka, reakce na jejich vztek většinou bývá konejšení a objetí. Matka nedělá nic jiného, než že si láme hlavu, proč se její miminko tak zlobí a jak mu pomoci. 

Jak ale dospíváme, reakce na náš vztek ze strany okolí se mění. Už i batolata maminky najednou okřikují, ohraničují jim jejich zlobu a tlumí jejich reakce. „Přestaň se okamžitě vztekat“, „Nesmíš házet hračkami“, „Tady se nesmí křičet“, „Nesmíš bít ostatní děti“… A náš vztek dostává najednou nový rozměr. Máme spoustu informací, kdy a kde se to nesmí. Kdy a kde se náš vztek nehodí. Máme spoustu informací, jak náš vztek ovlivňuje ostatní a že to se prostě nemá. Po zbytek života se učíme, kdy a jak se můžeme či nesmíme zlobit. 

Je to jedna z nejpřirozenějších emocí, jedna ze základních. Ty můžeme pozorovat i u zvířat, u našich domácích mazlíčků a pravděpodobně i rozumíme, proč se náš pejsek najednou rozštěkal a kočka vystrčila drápky. Je to signál, že pohoda skončila a něco nám vadí. A na tom přeci nic špatného není. Je to jasný vzkaz o tom, co v daný moment cítíme.

To, co je pro nás přirozené, nemůže být vždy jen špatné. Naše zloba nám přece přináší spoustu informací. Ať už o nás samých – často se zlobíme na sebe, na to, co jsme řekli, udělali, na to, jak reagujeme – anebo o prostředí, ve kterém se nacházíme. Jen si vzpomeňme, kolikrát jsme se zlobili na lidi kolem nás, dokonce i na věci, které nás obklopují. Třeba proto, že je nemůžeme najít, nebo nefungují nebo nás prostě zradily jiným způsobem. 

Samozřejmě záleží na způsobu, jakým vztek projevujeme, jeho síle a důsledcích. A mnohdy tak jednoduchá věc, jako přiznat si, že jsme prostě naštvaní, může být pro někoho velmi obtížné. Obecně je těžké zlobit se na ty, které milujeme, na své děti, na šéfa … dokonce na boha, protože nám neodpovídá na naše otázky. Chceme být přece slušní dospělí a zlobit se jako malé děti je nevhodné. Je to těžké i proto, že jsme od dětství slyšeli tu známou větu „Přestaň se vztekat“. A tak jsme prostě přestali. 

Známe ty momenty, kdy se odhodláme druhému říct, že nás něco šve a proč. Možná známe i moment, kdy protistrana náš vztek přijme a pochopí. Pak se můžeme znovu cítit jako ta malá miminka, která maminka ukonejšila a vztek se změnil v oddych. Možná může přijít i radost, což může znít jako paradox. Ale třeba jsme zažili dobrou hádku, kdy jsme se nechali unést vztekem, a po vzájemné katarzi se vzduch vyčistil a vztah zůstal nenarušen. Není lepšího pocitu, než bouchnout do automatu na nápoj (protože vzal peníze a nápoj nevypadl), když z něho poté vedle plechovky vypadne i sladká tyčinka. Kdybychom se nerozčílili, takovou odměnu bychom nedostali!

Ale pojmenovaný zdroj vzteku, jeho důvody, a to, jak s ním naložíme, může také pročistit vzduch a nastavit nový způsob našeho chování a prožívání.

Vztek u druhých je podstatou mnoha komedií, jeho projevy nás mohou rozesmát. Můžeme se dívat na jiné národy a ostatní, jak pracují se svým vztekem. Vždyť je evidentní, proč Italové troubí, Američané nadávají a Japonci zarytě mlčí. Všechny tyto formy jsou přirozené a pro dané národy zdravé.