„Nesmím se bát. Strach zabíjí myšlení. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení.”

Ono to tak úplně nejde. Strach je základní emoce a je tedy součástí naší osobnosti. Patří k našemu životu už od brzkých dní a provází nás, v různých obměnách a intenzitách, až do smrti. Stále se pokoušíme strachu předcházet. Chceme se na něj připravit tak, abychom ho mohli zvládnout nebo aspoň zmenšit. 

Pravděpodobně už se nebojíme stejných věcí jako naši předchůdci. Strach při lovu mamuta už nikoho z nás nepotká. To ale neznamená, že se nebojíme. Dokonce se někdy bojíme dobrovolně a rádi. Jen si všimněme, jaké fronty se stojí před strašidelnými zámky, jak se plní kasy kin při promítání hororů a jak neuvěřitelně riskantní koníčky mnozí z nás mají. 

V tom, jak se ke strachu stavíme, se odráží naše osobnost. Sice jsme přijali jakási společenská pravidla, takže některé formy strachu projevujeme dle etikety, ale přesto. Každý z nás se s ním vypořádává individuálně a po svém. Strach je na nás vidět. Tělesné příznaky jsou důvěrně známé, a tak ho díky nim můžeme poznat i u ostatních. Pokud nejsme zvyklí projevovat empatii, tak u strachu mnohdy děláme výjimku. Jsme schopni utěšit toho, kdo se bojí a možná častěji se mu snažíme strach vymluvit. Snažíme se mu sdělit, že ke strachu není důvod. A přitom právě tohle nefunguje. 

Herbert mluví o tom, že “strach je malá smrt a zabíjí myšlení”. Jistě si tohle umíme představit. Možná s tím máme své zkušenosti. V momentě, kdy nás zaplaví obava a my se bojíme, jako by se náš racionální mozek vypnul. Najednou vůbec nehraje roli, kolik nám je let, jaké máme zkušenosti, nebo dokonce jak moc jsme majetní. Emoce strachu nás ovládne natolik, že všechny vyzkoušené postupy, či přečtené knihy najednou nefungují. 

Je to krásně vidět u malých dětí. Ty jsou nejdříve schopné projevovat to, jak se cítí, než ukazovat to, jak přemýšlí.

Důvod proč se nebát není vysvětlitelný. Ten přichází se zkušeností. A o tom právě mluví další část již zmiňovaného citátu. “Budu svému strachu čelit. Dovolím mu, aby prošel kolem mne a skrze mne. A až projde a zmizí, otočím se a podívám se, kudy šel. Tam, kam strach odešel, nic nezůstane. Zůstanu pouze já“

To, že se bojíme, je lidské. Je to přirozené a normální. Strach vždy je a bude naší součástí. Je dobré o něm vědět, je ideální se v něm vyznat a máme celý život na to, naučit se s ním dobře zacházet. Abychom se za ním mohli “otočit a podívat se, kudy šel”.