„Můžeš se laskavě uklidnit?“ „Ne!“

A přitom, koho z nás baví někde dlouho čekat? Kdo z nás rád chodí k lékaři? Kdo z nás může říct, že jeho trpělivost je bezedná? Nebyly náhodou ty projevy toho malého hocha vlastně logické? Možná takto zacházíme s vlastními emocemi i my sami.

Je hezké cítit ty pozitivní emoce. Je fajn vidět je i u druhých lidí, když jsou veselí, šťastní, prožívají radost nebo úspěch. V takových případech jejich emoce akceptujeme, možná je i podporujeme k větším projevům.

S negativními emocemi to tak ale není. Pláč, smutek, vztek, beznaděj. To jsou emoce, které mít nechceme. A pravděpodobně nás rozruší, když je vidíme u svých blízkých a lidí kolem. Pak se možná snažíme je buď nevidět, utlumit, nebo skoro zakázat. „Přestaň brečet“, „Podívej se na druhé, jsou na tom mnohem hůř“, „Tady se vztekat nebudeš!“ To jsou věty a rady, které možná slýcháme nebo je dokonce říkáme i my. Je to běžné.

Vcítit se do emocí druhých by totiž mohlo znamenat, že je budeme cítit také. Že nám bude líto, že naši blízcí prožívají těžké chvilky. Že to, že se naše děti vztekají, je vlastně logické a začneme se zlobit taky. A možná si v ten moment vnitřně tyhle emoce zakážeme, protože na co by nám byly? To se jako budeme najednou vztekat celá rodina? To se všichni zhroutíme pláčem? Někdo přece musí být ten silný a být oporou těm ostatním. Takže si negativní emoce nemůže dovolit! 

Emoce jsou radar. Kompas. Teploměr. Informace. Odpověď na to, jak se máme. Emoce nás hlídají. A jsou tu hlavně proto, abychom věděli, jak se nám vede. V situacích, ve vztazích, v kariéře …. Zkusme si na chvíli představit, že nám je „někdo vypne“. O co všechno bychom přišli! O možnost radovat se, smát se, milovat, plakat dojetím, prožít ztrátu i smutek.

A přesto jsme si tak nějak zvykli je možná vnímat mnohem méně než rozum. A dokonce jsme se naučili, jak je potlačovat. Někdy se nám prostě nehodí. Takže informaci o nás, kterou nám naše emoce pošlou, vlastně vytěsníme a děláme jakoby nic. A čím častěji toto děláme, tím méně jsme to my a tím hůře se nám se sebou žije.

Děláme to s emocemi na obou pólech. Je běžné, že lidé tlumí svůj smích, radost i projevy nadšení. A s těmi negativními se „nepřátelíme“ vůbec. Polykáme slzy a potlačujeme vztek. V nejkrajnějších případech se nám vytěsňování emocí může projevit i na těle. Psychosomatická onemocnění jsou jedna z nejnáročnějších a úspěšná léčba je velmi dlouhá.

Nejdůležitější a zároveň to nejzajímavější na emocích je jejich autentičnost. Zda souvisí s danou situací, či rozpoložením, ve kterém právě jsme. Jsou jasná odpověď na cokoliv, co prožíváme. To, že je neznáme, nenasloucháme jim a neprožíváme je správně, je jedna z největších chyb, které na sobě pácháme. Emoce totiž nejsou naším nepřítelem. Jsou to výborní známí, které je třeba znát co nejlépe.