Nikdo z nás není ostrov

Už slovo „pustý“ v nás přeci nevyvolává příjemné pocity plné vzrušení. Možná v nás na chvilku vzbudí pocit objevování a dobrodružství. Ale když si vezmeme inspiraci z obou výše jmenovaných příběhů, ani tito pánové si svůj pobyt nijak zvlášť neužívali. Vedle praktických útrap týkajících se základního přežití, jsme mohli pozorovat veliký stesk a smutek po společnosti. Jak byl Robinson nadšen, když objevil Pátka! Jak si Tom Hanks srdceryvně vytvořil svého pana Willsona z basketbalového míče! 

Jako malí jsme začínali pozorovat svět díky těm druhým. Díky nejbližším lidem kolem nás. Učili jsme se, jak se v situacích chovají, jak reagují. A když už jsme se naučili mluvit, začali jsme vedle poslouchání i vyprávět. Co si myslíme, jak se máme, co cítíme. A možná jsme začali zjišťovat, jak příjemné to může být. 

Na samotu nejsme úplně vybaveni. Můžeme mít v životě moment, kdy to, že jsme sami, bez ostatních, vítáme a nevadí nám to. Možná máme občas i potřebu od všech utéct a schovat se před světem. Ale přirozeně, v dlouhodobém horizontu, nikdo z nás není solitér. Ať už na své cestě za samotou zažijeme cokoliv, asi přijde moment, kdy to chceme někomu vyprávět. To, co jsme zažili, viděli, cítili. Potřebujeme spojení s druhými, společnost, sdílení, prostě ty ostatní. I ten nejotrlejší vězeň se z trestu na samotce vrací poškozen a traumatizován.

První, podle čeho se identifikujeme, je naše jméno, místo odkud jsme a také status. Mluvíme o svých rodičích, sourozencích, partnerech a dětech. Tedy jednou ze základních lidských potřeb je někam patřit a následně i patřit k někomu. Každý z nás má nějaký původ, nějaké kořeny, a to utváří celou jeho osobnost. Na planetě není živý tvor, který by svou vlastní formou komunikace nevyjadřoval svá přání, pocity a chování. Je to jeden z největších darů, které máme. Máme jeden druhého a možnost být spolu.