Na dálnici červená!

Zkuste si vybavit, kdy jste se ocitli naposledy v koloně, která vám zkřížila plány. Možná to bylo dnes ráno, při cestě do práce. Možná jste v ní právě teď, a proto máte čas číst tento článek.

Kolona s námi dělá zajímavou věc. Zatímco každý řidič je individuální a na silnici se chová odlišně, v koloně toto neplatí. Tam se všichni najednou chováme stejně. Vše se zastaví a bez ohledu na to, kam jedeme, jak rychle tam musíme být, kolik máme času na cestu a co je naším cílem. Najednou je to jedno. Už nic z toho neplatí a vše se najednou podřídí zpomalení nebo dokonce celkovému zastavení naší cesty. A jako mávnutím kouzelného proutku jsme v tom všichni účastníci spolu. Nemůžeme nic jiného dělat než čekat.

Bezmoc. To je ta tenká červená emoční linie, která se proplete od počátku až na konec všemi vozidly. Nemůžeme nic dělat, nemůžeme nic ovlivnit, nemůžeme z místa. Bezmoc je jedna z nejnáročnějších emocí, kterým v životě čelíme. Většinou na ni neplatí žádné zvládací strategie, které bychom vytáhli z našeho obranného rejstříku, aby se nám ulevilo. Nemůžeme dělat NIC. A smířit se s NIC je nesmírně těžké. Naše psychika na bezmoc reaguje zpravidla emocí jinou. Tak, jako uděláme cokoliv, abychom se vyhnuli koloně, naše psychika udělá cokoliv, aby se vyhnula bezmoci. Někteří ji nahrazují vztekem. A tak se v kolonách rozčilují, troubí, nervózně gestikuluje, a dokonce někteří vystupují z auta. Někteří na ni mohu reagovat opačně, strachem či lítostí: „Tak jsem to měla pěkně naplánované, a zase to nestihnu, ach jo.“ Můžeme pozorovat i pocity viny: „To se může stát jenom mě, že já hlupák nejel jinou cestou“. Všechny tyhle emoční projevy jsou vlastně naprosto v pořádku. Bylo by totiž zvláštní, pokud nás něco zaskočí nebo když narazíme na překážku, žádné emoce nemít.

Ať už v koloně prožíváme cokoliv, právě tyhle emoce jsou naše a máme na ně právo. A asi máme zkušenost s tím, že se i ta nejdelší kolona nakonec rozjede. Můžeme si tedy tuto zkušenost přenést i na bezmoc.