V dítěti není dospělý. V dospělém je dítě navždy.

Možná, když otevřeme fotoalbum, když ochutnáme jídlo od babičky, když navštívíme místo, které známe z dětství. Možná je celá naše dospělost o touze vrátit si ty dětské pocity a zážitky, které nám přinášely tolik báječných pocitů. Tráva byla zelenější, hory vyšší a léto teplejší než dnes.

„Jezdil jsem sem jako dítě“ vyprávíme svým dětem o místech, která jsme znali, a na která je sami chceme vzít právě proto, aby zažily ty samé pocity, které jsme znávali… Dětství by mělo být období života, na které rádi vzpomínáme. Tvoří základní stavební kámen domu, kterému můžeme říkat život. A bylo by skvělé, kdyby byl tenhle kámen hezký, pevný a byl nám oporou. Určitá nostalgie je tedy na místě. A nemusí být nepříjemná.

Možná proto máme tolik strach ze stárnutí. Už víme, kolik dní máme za sebou, a teď se nám do hlavy vkrádají obavy, kolik nám jich ještě zbývá. Když jsme byli malí, tahle myšlenka vůbec nebyla na pořadu dne. Každý den byl nový a všechno bylo zajímavé. V pubertě přišla i odvaha to nové a zajímavé využít, zkusit, co to udělá a pozorovat reakci okolí. A my sami jsme tenkrát byli nesmrtelní! Všechny vjemy, které přicházely, jsme nemuseli těžce hledat, budovat nebo o ně extrémně pečovat. A přesto to budou právě ony, které si budeme v dospělosti pracně vybavovat a při každé asociaci budeme nadšení, že alespoň na chvilku můžeme být zase malí.

To malé dítě je s námi pořád. Jen jsme se možná v průběhu běžných dní naučili, jak ho nevnímat, neposlouchat a možná se nad ním i sarkasticky usmát. Jediný moment, kdy si můžeme sáhnout na to, že ještě pořád malí jsme, je, když jsme s vlastními rodiči. Ti to malé dítě v nás totiž pořád vidí. Ano, někdy způsobem, který nás může rozčílit: „To mě musíš, mami pořád vychovávat? Už mám vlastní dospělé děti!“ A nikdy to neskončí, ať už je nám, kolik chce.

A když bychom se na něj mohli znovu podívat, zasloužilo by si, abychom ho měli rádi. Protože každý dospělý by měl mít děti rád. Tak proč ne to vlastní vnitřní? Vždyť je s ním zábava! Dokáže nás rozesmát! Dokáže nás uvolnit a jak je zajímavé!

To vnitřní dítě v nás umí navíc pobavit nejen nás samotné, ale i lidi kolem nás. A možná, že právě díky němu nás mají ostatní rádi. Díky tomu, že umíme být, i přes vlastní seriózní dospělost, pořád ještě dětmi.